6. Za hranici komfortu - LHUT vrchol všech vrcholů
Vrchol mojí sezóny. Brutální terén, náročná vzdálenost a téměř kilometr převýšení. Největší závod, největší konkurence… a já to pokazil. Měl jsem na víc, ale přepálil jsem začátek a tvrdě za to zaplatil. Chceš vědět, co se stalo? Tak čti dál.
Připrav se na to, že tenhle článek nebude žádný motivační hype. Bude to tvrdá realita toho, co se může stát, když podceníš trať, svoje schopnosti a necháš se ovlivnit vlastním egem. Přesně to se stalo mně.
A víš co? Jsem za tu zkušenost vlastně rád.
Jak tedy dopadl SUPERSKY 2026?
Jak to celé bylo?
To, že jsem tenhle závod bral hodně vážně, už víš. To, jak vypadal můj trénink, taky. Teď tedy zbývá jediné. Zjistit, jak dopadl samotný vrchol celé sezóny.
👉 Co všechno předcházelo SUPERSKY
Pár týdnů před startem jsem si v hlavě postupně srovnal, že SUPERSKY prostě nedám tak, jak bych chtěl. Ne že bych závod nedokončil, ale věděl jsem, že na výkon, který jsem si vysnil, nemám natrénováno. Chyběly mi měsíce kvalitního tréninku, o které jsem přišel kvůli rozbitému kolenu a ztrátě motivace.
Těsně před startem jsem si proto nastavil jednoduchý plán: nepůjdu na krev. Když už tu jsem, půjdu si to hlavně užít. Byli tam lepší kluci než já a já věděl, že tentokrát nemám šanci bojovat o přední místa. Nechtěl jsem se zbytečně zničit.
Bylo mokro, dusno a konkurence byla brutálně silná.
Jenže i přes to všechno se mi v hlavě začal ozývat malý červíček. Zaklepal na dveře mého ega, které se mi ještě pár hodin předtím podařilo uspat.
A jakmile ho probudil, už nebylo cesty zpět.
Přepálený start
Do hlavy se mi začaly vkrádat myšlenky:
„Co když to přece jen urvu?“
„Nespokoj se s průměrem.“
„Běž zase all in.“
A hádej co. Podlehl jsem tomu.
Vyběhli jsme hodně rychle a já se držel vedoucí skupinky. Začal jsem vnímat tělo. Dech a každý pohyb. Pak se ale něco změnilo. Začal jsem cítil bolest v nohou. Držel jsem se zuby nehty, ale cítil, jak zpomaluju a viděl jak mě soupeři předbíhají.
Přepálil jsem to na druhém kilometru.
Kdybych se mohl vrátit v čase, tak bych si nafackoval.
Co sis sakra myslel? Že to urveš? Ani hovno kámo.
Byl jsem na sebe neskutečně vytočený. Přede mnou ještě šest set výškových metrů a já vůbec nevěděl, jak to zvládnu.
Šel jsem. Díval se do země a přemýšlel co tady vlastně dělám.
Na tom kopci jsem to mentálně vzdal.
Povolil jsem a nechal ego, ať si hraje samo.
Je to jako když necháš psa vběhnout do kurníku s domněním, že se nic nestane. A co po sobě pes nechá? Jen spoušť.
Přesně tohle se stalo mně.
Lysá a druhý dech...
Po dlouhém, brutálním výstupu jsem přesně za hodinu stál na vrcholu královny Beskyd. A přede mnou byl seběh. Moje největší obava.
Ten den bylo mokro a já se jen modlil, abych nespadl.
Nohy jsem měl úplně rozbité, ale ve chvíli, kdy jsem se otočil na kontrole a pustil to dolů po šutrech, se něco změnilo.
Začal jsem předbíhat lidi.
Moje motivace znovu vyklíčila a začala se drát na povrch.
Najednou mě to zase bavilo. Hrál jsem si na kamenech, povzbuzoval ultráse, kteří zdolávali třetí Lysou, a na chvíli zapomněl na to, jak moc mě nohy bolí.
Každý seběh jsem sice proklínal, ale dostal jsem druhý dech. Druhou šanci.
Jestli bych si měl z tohohle závodu odnést jednu pozitivní věc, tak je to zjištění, že umím fakt dobře sbíhat.
Já prostě letěl.
Aspoň mi to tak připadalo. A po dlouhé době jsem se zase cítil skvěle.
Pořád mě ale mrzelo, že jsem šanci na lepší výsledek zahodil hned na začátku. Pokazil jsem si to sám. I tak jsem ale zvedl hlavu a začal si závod znovu užívat.
Konec dobrý, všechno dobré
Doběhl jsem k prvním domečkům, seběhl schody a vyběhl na louku.
Přešel jsem do sprintu.
Proběhl jsem červený koberec a… bylo hotovo.
Ano, byl jsem ze sebe zklamaný.
Ano, byl jsem na sebe naštvaný.
A zároveň jsem měl radost.
Radost z toho, že jsem doběhl celý. Že jsem mohl stát na startu tak krásného závodu, jako je LHUT. A že i když jsem si Lysou dal „jen“ jednou, stejně jsem si to neskutečně užil.
Tyhle myšlenky ale přišly až v autě, kde mi teprve došlo, co jsem vlastně dokázal.
Dokázal jsem si, že i když něco přepálíš, selžeš na vlastních cílech a máš pocit, že je všechno špatně, pořád můžeš doběhnout s radostí.
Proč takové věci vlastně děláme?
Ne kvůli výsledku.
Ne kvůli ostatním.
Ale kvůli sobě.
Protože si chceme dokázat, že zvládneme vystoupit z komfortu a překonat něco, čeho se bojíme.
👉 Jak se dostat pryč z komfortu?
Možná jsem selhal.
Možná jsem se ukousl příliš velké sousto.
Ale půjdu dál a zkusím to znovu.
Vrátím se.
Ne proto, že chci vyhrát.
Ale proto, že si chci vyřídit účty s královnou Beskyd.
