5. Za hranici komfortu - Velký šutry a velký kopce...Ještěd
Chceš zjistit, jaké to je vyhrát? A co znamená sáhnout si na úplné dno svých sil? Mně se to podařilo na místě, kde bych to čekal asi nejméně. Krátký závod, ale brutální terén, prudká stoupání a horko. Tohle byl můj Ještěd Skyrace. A co jsem tam opravdu zažil? To se dozvíš v tomhle článku.
Ještěd je krásný, ale drsný zároveň.
Představ si výhledy z vrcholu a fotky, které na instagramu vypadají fakt dobře. Jenže to je jen malý zlomek toho, co zažije každý, kdo se tam vydá.
Realita? Kameny, terén a brutálně prudké stoupání, které musíš zvládnout, pokud chceš dobýt vrchol.
A teď si tuhle „rodinnou procházku“ představ v závodním tempu.
Vítej na Ještěd Skyrace.
Ještěd Skyrace je bez debat jeden z nejbrutálnějších závodů u nás a to včetně kratší trati, kterou jsem měl letos tu čest běžet.
Na papíře to přitom nevypadá tak hrozivě: 13 kilometrů a 1000 metrů převýšení.
Upřímně? Mě to před startem skoro vůbec neděsilo.
Jenže pak jsem dorazil ke skokanským můstkům pod Ještědem, kde byl start… Když jsem to viděl, spadla brada.
Hlavně se nezabít
Z parametrů závodu jsem neměl takový strach jako z terénu. Hlavně ze seběhů, kde bylo reálné riziko, že se něco nepěkně pokazí.
Když jsem se v pátek loučil s přítelkyní, řekla mi jen: „Hlavně prosím přijeď v celku.“
Slíbil jsem, že se pokusím. Ale zaručit jsem to nemohl.
Kvůli kolenu jsem před závodem moc netrénoval, takže ambice byly jednoduché:
zkusím, co to dá, ale nechám tam všechno.
Přesně tohohle plánu jsem taky běžel.
První výstup jsem dostal facku
Je odstartováno a já vybíhám po prudké asfaltce nad skokanské můstky.
Je krásný den a já se cítím skvěle. Ráno mě sice trochu škrábalo v krku, ale v čistém horském vzduchu to skoro mizí.
Soustředím se na tělo a hledám optimální tempo.
Terén se postupně zvedá. Asfalt mizí a nahrazují ho kameny a kořeny.
Nejdřív pár, pak desítky… a najednou běžíš jen po nich.
Ve stoupání už začínám bojovat. Předbíhám běžce, kteří to na začátku přepálili.
A právě tady jsem dostal první facku.
Kopec bolí. Každé předběhnutí mě ale žene kupředu.
První výstup na Ještěd mám za sebou.
Teď se jen nezabít při seběhu.
Pouštím to dolů. Doslova letím.
Kameny odlétají pod nohama, běžci uhýbají ze stopy. A říkám si, že to je vlastně docela sranda.
Soustředím se na každý krok, ale zároveň zbytečně nebrzdím.
Jednou mi to ale ujede a končím na zadku.
Naštěstí nic vážného. Jen špinavé ruce a jedu dál.
Druhá facka
Po seběhu, ve kterém jsem viděl pár opravdu hnusných pádů, nastupuju na černou sjezdovku.
Tenhle brutální krpál v poledním vedru je úplně jiná liga.
Kopec se zdá nekonečný a já cítím, jak mě každý krok stojí obrovské úsilí.
Přesto jdu dál. V hlavě mám jediné: tohle je jeden z posledních velkých kopců, tak makej!
Na vrcholu přichází další facka.
Stehna začínají vypovídat službu.
V seběhu najednou nefungují tak, jak by měla.
Nevím, jestli je to tím brutálním seběhem předtím, nebo jsem je odvařil už při výstupu.
Každopádně, je to znát.
Jsme zhruba v polovině závodu a začíná jít do tuhého.
Tady se ukáže, kdo to opravdu chce.
Já chtěl a byl jsem připravený bojovat za každou cenu.
Takže běžím dál.
Ani jedno špatné odbočení mě nerozhodí.
Poslední Ještěd
Po mírném, ale dlouhém seběhu na příjemné šotolině se znovu vracím do reality.
Kořeny, kameny a technický terén těsně pod vrcholem.
Začíná to být hlavně o hlavě
Snažím se udržet tempo, které jsem si nastavil. Tělo už ale jede na hraně.
Cítím každý sval. Hlavně stehna a hamstringy, které dostávají pěkně na prdel.
Na Ještědu rychle doplňuju flašku, nechávám se polít vodou a bez zdržování to posílám dolů.
Nejdřív asfalt, kořeny a pak do cílového seběhu.
Letím dolů přes kořeny a jen doufám, že nepřijdou křeče nebo že se mi nepodlomí kolena.
Seběh zvládám.
Ještě ale není hotovo.
Čekají mě poslední 2 kilometry. Rovina po asfaltu.
Dávám do toho všechno.
I po jedenácti kilometrech běžím svoje rekordní tempo na 5 km.
Předbíhám ještě jednoho soupeře.
A pak už jen cílová rovinka.
Dobíhám do cíle s obrovskou úlevou a ještě větší radostí.
Cíl na 7. místě v čase 1:36:12. Neskutečné.
Po závodě v horečkách
Po závodě jsem se cítil fakt hrozně. V cíli jsem byl ještě v pohodě a šťastný z výsledku, ale druhý den ráno jsem dostal svalovou horečku, kašel a rýmu.
Tělo vypovědělo službu.
Na druhou stranu můžu říct, že jsem tam nechal opravdu všechno a nic ve mě nezbylo. Vzal jsem si z toho tak zkušenost, že bych se o tělo měl pořádně postarat jak před závodem, tak i po něm.
Další velmi úspěšný závod za mnou a já se opět po těžkém období utvrdil v tom, že běh mě fakt baví.
👉 Co se stalo předtím? Vyhořel jsem.
Brutálně jsem si to užil a už teď se těším na své další výzvy.
