4. Za hranici komfortu - Vyhoření...

Sport je a vždycky bude velkou součástí mého života. Nedokážu si představit, že bych přišel o ten pocit svobody, bolesti i radosti z toho, že můžu dělat to, co mě skutečně baví a naplňuje.

Určitě máš taky něco takového. Koníček, zálibu nebo člověka, bez kterého to prostě není ono.

A asi si dokážeš představit, jaké to je s něčím takovým přestat. I když jen na chvíli.

Jak to začalo?

Všechno to začalo v prosinci, kdy pro mě odstartovala příprava na sezónu 2026.

Znáš to. Obouváš si boty a motivace nikde. Jen zima, tma a vůbec se ti nechce jít běhat. Ne každý den je ale hrozný. Občas se mi chtělo, i když většina tréninků probíhala ve tmě a zimě. Ten pocit, když vstáváš ráno v šest, abys šel trénovat v zimně a tmě, není zrovna příjemný.

I přesto jsem šel. I když jsem se necítil úplně v topu. Hnala mě myšlenka na výhru až přijde čas.

Postupně jsem zvyšoval objem, posiloval, protahoval se a dělal maximum pro co nejlepší regeneraci.
Nic hrozného, že? To jsem si myslel taky.

Zima přešla. Sníh začal tát a já přešel z objemu na rychlost. Hlavně do kopců. Jednou týdně krátké intervaly, ke kterým jsem postupně přidal i sobotní dlouhé intervaly.

Cítil jsem se dobře. Na závodě v Bordovicích jsem si potvrdil, že na tom jsem fakt dobře. Jasně, pořád bylo na čem pracovat, ale spíš to byly maličkosti. Věděl jsem, že jsem na správné cestě.

👉 Jak to šlo na Bordovice Winter Race

Tenhle závod mě ale trochu zarazil. Kvůli dlouhému a prudkému seběhu po asfaltu dostala kolena pořádně zabrat. A právě tam se to celé začalo lámat.

Myslel jsem si, že dělám všechno správně. Ve skutečnosti jsem si ničil koleno.

Tělo řeklo STOP

Od Bordovic uběhlo pár dní a já začal zase pomalu trénovat. Ve čtvrtek jsem šel klasicky točit kopec za Hradcem, ale tentokrát něco nebylo v pořádku.

Cítil jsem pravé koleno. Bolelo. A skoro jsem nedoběhl zpátky na intr.

Přemýšlel jsem, co to znamená. Mám si dát pauzu? Vyřadit kopce? Nevěděl jsem.
Rozhodl jsem se to nechat na zítřek a šel v klidu spát.

Ráno byla bolest pryč. A já si vesele trénoval dál.

Koupil jsem si tejpy a koleno zatejpoval, abych mu alespoň trochu ulevil. Kdykoliv jsem běžel, bolest jsem ignoroval. Pořád byla snesitelná, tak jsem to neřešil.

Nedbal jsem na signály těla, které křičelo: „Přestaň. Vždyť tě to bolí. Bude to ještě horší.“

Byl jsem zaslepený vlastním egem a pokračoval dál.

Jednoho dne jsem šel běhat intervaly do kopce. Po druhé sérii už byla bolest nesnesitelná. A tehdy mi došlo, že takhle to dál nejde.
Jenže to už bylo pozdě.

Nemohl jsem běžet déle než 30 minut, aniž by se bolest znovu neozvala.

Bylo to v háji.

Boj s vlastní hlavou

Byl jsem na tom špatně. Běh pro mě znamená strašně moc a nechtěl jsem polevit ze svých cílů ani přestat trénovat.

Nevěděl jsem, co dělat. Potřeboval jsem pomoc.

Mamka mi řekla, ať přestanu běhat a začnu řešit koleno. Dát mu klid, aby se mohlo zahojit, a pak se pomalu vrátit zpátky k tréninku. Bylo to těžké přijmout, ale po pár dalších pokusech o běh mi došlo, že to jinak nepůjde.

Byl jsem naštvaný a zklamaný sám ze sebe. Věděl jsem, že jsem neposlouchal tělo a jel si pořád to svoje.

Začaly přicházet myšlenky:
Je to vůbec pro mě?
Mám na běh vůbec postavu?
Co když už nebudu moct běhat?

Uvědomění

Dostal jsem od těla pořádně na prdel a odnesl si z toho velkou lekci. Jsem člověk, který se věci opravdu naučí až skrze vlastní chyby.

Tahle chyba mi ale dala víc, než jsem čekal.

Začal jsem se na běh dívat jinak. Není to jen o výkonu. Je to o tom poznávat svoje tělo a užívat si celý proces. Není to o tom běhat proto, že musíš, nebo protože to máš napsané v tréninkovém plánu.

Mám toho ještě hodně před sebou a rozhodně není kam spěchat. Teď je potřeba postavit si pevný základ, zlepšit techniku a přestat bezhlavě honit objem.

Řekl jsem si, že do budoucna chci víc dělat vlastní projekty než jen závody. Ty tam pořád budou, ale běh chci brát hlavně jako dobrodružství. Ať už to bude moje první padesátka, nebo přeběh nějakého pohoří. To jsou výzvy, na které se chci skutečně zaměřit.

Ještěd Skyrace ani LHUT odkládat nebudu. Oba závody mě lákají, ale do konce roku už žádné další přidávat nebudu. Chci se teď soustředit na techniku a vybudovat pořádný základ pro dlouhé věci do budoucna.

Možná mě tohle všechno zpomalilo. Možná mě to na chvíli vyřadilo ze hry.

Ale zároveň vím, že přesně tohle jsem potřeboval.

Potřeboval jsem dostat stopku. Uvědomit si, že běh není samozřejmost. Že tělo má svoje limity a že když je ignoruješ, dřív nebo později si zpátky vezme tvůj dluh.

Pořád miluju běh. Možná ještě víc než dřív. Jen už vím, že to není jen o tom tlačit na výkon za každou cenu.

Teď je čas dát věci do pořádku. Vrátit se chytře. A běžet dál. Ne rychleji než ostatní, ale chytřeji než kdy dřív.