7. Za hranici komfortu - Cesta zpátky...

Ke dnu a zpět...

Jestli mě sleduješ nějakou dobu, tak už asi víš, že jsem si letos prošel docela zásadním problémem. Vyhořel jsem z běhání.

Tohle se opravdu stalo a běh mě na pár měsíců přestal bavit. Pak ale přišly prázdniny, hory a hromada času. I když jsem toho měl naplánováno docela dost, zvládl jsem si občas jít zaběhat. Většinou jen dvakrát nebo třikrát týdně jako takovou udržovačku. Mezitím jsem lezl, chodil po horách nebo jezdil na kole. Zkrátka jsem byl stále aktivní.

Hlavní změna přišla ve chvíli, kdy jsem kompletně přestal nosit hodinky. Žádná tempa, žádný čas ani kilometry. Našel jsem v běhu opravdové zalíbení, a ne jen honbu za kilometry nebo výkony.

Začal jsem opravdu běhat pro radost a jen pro ni.

Najednou mi bylo úplně jedno, jaké mám tempo. Prostě jsem běžel lesem a měl radost, že běžím.

Podle toho taky vypadal můj trénink. Nestydím se za něj. Naopak. Jsem za něj rád, protože jsem sám sobě dokázal, že připravit se na ultra neznamená běhat jako magor.

Nalož.si 50ka

Každý rok chci splnit něco opravdu těžkého. Začalo to krvavými hodinkami na táborech Branných oddílů ve 14ti a postupem času jsem se přesunul ke spartanům a na ULTRA. Baví mě trpět a sáhnout si na dno. Proto to dělám. Jednou ročně jdu na hranu a zkouším, co ve mně skutečně je. Proto vznikla Nalož.si 50ka.

Trasu jsem si naplánoval hodně tvrdě. Padesát osm ostrých kilometrů v Bílých Karpatech s téměř třítisícovým převýšením. To už není žádná prdel.

Loni jsem běžel podobný formát, ale na okruhu během dvanáctihodinovky. Letos jsem měl jediný cíl: zopakovat stejnou kilometráž a zaběhnout ji rychleji než loni. Z téhle myšlenky ale nakonec sešlo a já si šel spíš užít bytí sám se sebou, pohyb a krásnou přírodu.

Jaká byla teda příprava?

Jednoduše řečeno jsem ve čtvrtek před závodem nakoupil několik balíčků gumítků, oreí a tyčinek. Tohle byla moje příprava. Netrénoval jsem nějak specificky. Když jsem chtěl, šel jsem běhat, lozit nebo se jen projít. Ano byl jsem hodně aktivní ale specifický běžecký trénink absolutně neproběhl.

Udělal jsem si ještě tabulku s jídlem které bych chtěl v určitých sekcích sníst aby i support, v podobě mé přítelkyně Hanky, věděl co a jak. Měl jsem tam ještě orientační časy kde kdy budu.

Nic víc, nic míň

Co jsem měl sebou?

Teď se na chvíli přesunu k té trošku praktičtější části: moje výbava. Byla velmi minimalistická, ale každá věc měla svůj význam.

• Kšiltovka
• Šátek/buff
• Náhradní tričko
• Ponožky
• Nůž
• Telefon
• Sluchátka
• Hůlky
• Tejpy
• Náplasti
• 2l ionťáku a vody
• Gumítky
• Gely
• Tyčinky
• Orea jako poslední záchranu

Tohle je tak nějak vše, co jsem se sebou měl. Na občerstvovačkách na mě poprvé čekala Hanka s pitím a jídlem. Podruhé už mi ho tam jen nechala a šla počkat do cíle. Nemusel jsem toho tedy tahat moc. Nakonec se ale ukázalo, že vody jsem měl málo...

S rýmou na start?

Ráno jsem se probudil s ucpaným nosem. Už pár dní předtím jsem s tím tak nějak bojoval, ale nepřipustil jsem si, že to nějak ovlivní mou výzvu. Věděl jsem, že nastoupím a že prostě kdyžtak nedoběhnu.

V momentě kdy jsem se začal ráno hýbat to bylo lepší a lepší a já nepřestal věřit tomu, že opravdu doběhnu. V plánu jsem měl, že by to mohlo jít pod 9 hodin. Chtěl jsem si to hlavně užít, ale i taky si sáhnout na limit a neužívat si až moc.

Vzali jsme věci do auta a vyrazili na Květnou, kde jsem se jen převlékl, předal poslední instrukce, klíčky od auta a mohlo se jít na věc.

První stoupák na Velkou Javořinu jsem moc dobře znal. Bylo to takové nutné zlo, protože jsem potřeboval nastoupat metry a cesta na vrchol byla stejná tam i zpět. Při výstupu jsem potkal divoké prase. Naštěstí to bylo jen malé selátko, ale měl jsem spíš strach z jeho mámy, která se ale naštěstí nikde neukázala. Ze začátku jsem měl docela problém s dýcháním. Pořád jsem smrkal a chvíli trvalo než tělo přestalo protestovat. V seběhu ale pochopilo, že to nevzdám.

První kopec byl sice rozehřívací, ale už na něm jsem cítil, že převýšení bude trošku boj. To jsem taky čekal a je to taky důvod proč tu jsem.

Velký Lopeník jsem vyletěl jako střela. Bál jsem se, že v druhém stoupání přijde krize, ale nějak se jí nechtělo a moje tělo reagovalo na zátěž velmi dobře. Byl jsem na tom dobře. Pil jsem, jedl vše co jsem si naplánoval a bylo mi fakt dobře.

Při seběhu jsem ještě potkal rodiče, kteří šli výlet po dvou částech mé trasy jako psychická podpora. Řekl jsem jim zážitky, ale musel jsem jít dál protože mi docházela voda a od chvíle co jsem stoupl na první asfalt v údolí se tělo začalo bouřit...

Krize...

Po doběhu na první občerstvovačku, kde na mě čekala Hanka jsem byl na tom špatně. Nohy byly skoro prázdné a kvůli nedostatku vody jsem se začínal blížit dehydrataci. Vyklopil jsem do sebe colu, vodu, doplnil vše potřebné a běžel dál. Pusa byla taky, v klidu.

Když pominu to, že jsem se z těch bublinek málem poblil tak jsem se na chvíli cítil docela dobře. To se ale změnilo hned u prvního kopce na kterém jsem zastavoval co 100 metrů. Najednou už to nebylo tak příjemné. Já s tím ale počítal. Věděl jsem, že to přijde. Nasadil jsem sluchátka a poslušně šlapal dál.

Bolelo to a já začal pochybovat. Stále jsem si ale opakoval, že nesmím polevit. Je to jen v hlavě. Tělo může ale hlava nechce, aby tělo trpělo, vzpomínáš? Zatnul jsem zuby a dupal, dupal a dupal.

Cesta byla špatná. Prodíral jsem se buď vyrytými kolejemi od těžké techniky nebo trávou, která byla na starých, málo používaných cestách. Na jedné z nich se ale stalo něco na co nikdy nezapomenu.

Vedle sebe jsem uslyšel praskot. Nic neobvyklého to nebylo, jen byl o dost hlasitější. Přes houští jsem nic neviděl ale po chvíli jsem zaslechl těžké funění asi 5 metrů ode mě. Sevřel se mi žaludek. Zastavil jsem a bezradně se díval do houští. Nevím co to bylo zač, ale bylo to velké a neměl jsem z toho dobrý pocit. Pomalu jsem pokračoval dál a co chvíli se ohlížel, jestli to něco uvidím. Neviděl jsem ho, ale myslím, že jsem se náhodou setkal s králem Slovenských hor.

Bez vody nahoru a dolů

Do další vesnice jsem dorazil už skoro bez vody. Věděl jsem že po cestě je hospoda a o kousek dál po trase studánky. Hospoda zavřená a studánka byla beznadějně vyschlá.

S trochou vody jsem pokračoval dál. Měl jsem překonat stoupání z vesnice, dolů na druhou stranu kopce a zpět na občerstvovačku kde mi Hanka nechala vodu a jídlo na poslední záděr.

Měl jsem co dělat, abych se dostal přes ten kopec. Nohy jsem měl úplně prázdné a sucho v puse zajistilo to, že jsem nemohl jíst. Bylo to zlé. Bojoval jsem ale dál. I přes strašnou bolest nohou jsem seběhl na druhou stranu a začal výstup zpět na hřeben. Bylo to těžké a dlouhé. Každých 100 metrů mi připadalo jako věčnost, ale nakonec jsem se přece jen dostal na druhou stranu. Doplnil jsem vodu a ionťák, kopl do sebe poslední zbytek koly a makal dál.

Tohle už nebylo o užívání si přírody nebo pohybu, jediné co jsem v tu chvíli chtěl bylo doběhnout. Zabral jsem. Začal jsem si pouštět moje motivační video, které si pouštím před každým závodem ve smičce pořád dokola. Přidal jsem. Do toho kopce jsem se dokonce rozběhl a vhrkli mi slzy do očí. Vzpomněl jsem si na Hanku a rodiče. V hlavě jsem si přehrával hezké vzpomínky a brečel jsem štěstím z toho, že je mám.

Chtěl jsem být s nimi. Věděl jsem ale, že jestli je chci vidět tak musím do cíle. Zase jsem zatnul zuby a na chvíli přestal vnímat bolest. Rozběhl jsem se.

V tu chvíli jsem věděl že doběhnu. A nejen to. I s krásným časem. Přesto jsem ale neskutečně dřel dál. Doteď nechápu jak jsem po 50ti kilometrech mohl takhle běžet.

Pak mi praskl puchýř na pravé noze. Bolest mi vystřelila jako bych šlápl na rozžhavený hřebík. Bolest jsem se snažil nevnímat. Krok za krokem, dech za dechem, kopec za kopcem.

Poslední stoupání. Konečně. Dal jsem do toho vše, co ve mě zbylo a pomalu se vyškrábal nad Květnou, kde jsem před 8 hodinami začal.

Seběhl jsem, dotkl se auta jako pomyslné cílové čáry a spadl na zem. Jen tak jsem ležel a viděl Hanku, jak ke mě přiběhla s vodou. Byl jsem tak rád, že ji zase vidím a že to mám za sebou.

Tohle je moje cesta

Od výzvy uběhl nějaký čas a já si uvědomil pár velmi zásadních věcí, které jsem po celou dobu své běžecké kariéry tak nějak přehlížel. Tahle výzva mi ale otevřela oči.

Uvědomil jsem si, že jsem našel úplně jiný pohled na sport obecně. Posouvat hranice je fajn, ale na prvním místě by stále měla být radost. To je důvod proč něco dělat. Moc dlouho jsem se honil za čísly, výsledky, umístěním a tohohle všeho dosahoval. Otázka ale byla za jakou cenu.

Když se na to podívám zpětně tak jsem 3 roky dřel a běhal jako idiot. Neužíval jsem si to. Do běhu jsem se nutil a stala se z toho rutina, která musela být. Neměl jsem skoro žádný sociální život a pořád jen makal. To bylo špatně. Teď už to vím.

Cesta není přestat běhat. Cesta je běhat tak, aby tě to bavilo. Nejde o čísla. Jde o to, že se hýbeš a děláš něco dobrého pro tělo i duši.

Běh už pro mě není číslo jedna. Stále to budu dělat, ale jen pro radost. Když ještě přidám fakt, že jsem se připravil na 50ku tak, že jsem v podstatě neběhal, tak si myslím, že mám jasno.

Záděry budou ale pořád. Mám toho v hledáčku ještě hodně a věř, že to bude stát fakt za to. Jak jsem řekl, rád trpím. Teď už to půjde jen nahoru, A víš proč? Protože jsem našel svou cestu...

Poděkování

Na závěr bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří mě podporovali a věřili, že to zvládnu. Té podpory si neskutečně vážím.

Své rodině bych chtěl obzvlášť poděkovat. Rodiče mi už od mala říkali, že nic není nemožné.

Žádný sen není moc velký a žádný snílek moc malý

Dodalo mi to vždy neskutečnou energii. To je totiž přesně to co mě vždycky hnalo dopředu. Dělat to, co mě baví i za cenu toho, že si o tom někdo může něco myslet. Mami, tati, děkuju.

Hance bych chtěl poděkovat úplně nejvíc. Za celý den nachodila 25 kilometrů jen proto, aby mi na občerstvovačku donesla vodu a jídlo. Nikdy nepřestala pochybovat o tom, že to dám a vždycky když jsem měl pochybnosti, tak je hned odehnala. Vyslechla mě když jsem byl na dně a několik hodin na mě čekala u auta aby mě přivítala v cíli. Hani, děkuju.