2. Za hranici komfortu - Když tělo zlomí hlavu

Výzva, na které chceš být

První ročník Otrokovické čtyřhodinovky (OE4H) byl závod, kde šlo víc o hlavu, než o nohy. Čtyři hodiny běhat kolem Štěrkáče s okruhem 1,6 km – asi si dokážeš představit, jak rychle se z toho stane psychická zkouška. Prostě brutál.

Tuhle výzvu hned za barákem jsem si nemohl nechat ujít. Navíc se sešla spousta fajn lidí, takže bylo jasno. Zaregistroval jsem se i přesto, že mě čekal další, docela důležitý, závod už týden poté. Ale pořád „jen“ tréninkový… Tak o co jde, že?

Co se stalo v úterý?

V úterý ráno jsem se probudil s bolestí břicha a lehkou teplotou. Do školy jsem nešel. Plán na den byl jasný – pít, odpočívat a doufat, že se z toho dostanu.

Večer mi bylo o něco líp. Začal jsem věřit, že na závod přece jen nastoupím.

Ve středu ráno jsem šel normálně do školy. Cítil jsem se v pohodě.
A přesvědčil sám sebe, že je všechno vyřešené.

Všechno šlapalo dokud...

Ráno jsem se probudil a bylo mi dobře. Břicho ze včerejška jsem necítil a měl jsem pocit, že dneska je ten den.

Ještě před odjezdem jsme s tátou přestěhovali sousedovi pračku z pátého patra dolů a novou zase nahoru. Pak jsme přejeli do Otrokovic. Přijel jsem si vyzkoušet, co dokážu.

„Ale ne… já nemám pás,“ došlo mi při převlékání do běžeckého. Táta ale celou situaci zachránil a řekl, že pro něj dojede domů. Hodina bez pásu by se snad dala zvládnout. Malá komplikace, ale nic zásadního.

Ani po desetiminutovém rozklusání jsem břicho necítil. Žádný náznak, že by se mělo něco pokazit.

Start byl silný. Prvních pár kol jsem se držel s čelem závodu. Pak jsem se radši stáhl a běžel si svoje. Bylo mi dobře, tempo optimální. Jen tep mi úplně neseděl. Při rychlosti, kterou jsem běžel, bych normálně měl kolem 160, ne 170. Svedl jsem to na senzor hodinek a dál to neřešil.

Všechno bylo v pohodě…
Dokud jsem nezačal mít pocit, že se každou chvíli pozvracím.

Zlom

Začalo mě neskutečně tlačit břicho. Bylo jasné, že něco není v pořádku. Každou chvíli jsem měl pocit, že se pozvracím – a jednou to bylo fakt jen o vlásek.

Přešel jsem do chůze. Sedl si na lavičku a v hlavě mi jelo jediné:

Do prdele.
Do prdele.
DO PRDELE.

Co teď? Neběžel jsem ani hodinu.

Napil jsem se, dal si gumídka a zkusil se znovu rozběhnout.
Za pár minut zpátky do chůze. Zase něco sníst. Zase rozběhnout.
Takhle dokola. Dvě hodiny.

Postupně přicházely myšlenky:
Vzdej to. Nemá to cenu. Za týden máš další závod.

Nechtěl jsem. Jenže tělo si nakonec rozhodlo samo.

👉 Jak bojovat s diskomfortem - článek tady

Došel jsem na start. Lidi fandili. Pak jim došlo, že nejdu do dalšího kola, ale ke zvonu.

„Skájáci nezvoní!“ někdo zakřičel.

Usmál jsem se.
A zazvonil.

Je mi to líto, ale...

Tenhle závod jsem nesl těžce. Technicky vzato to není DNF. Pro mě to ale bylo stejné.

Vyčítal jsem si to. I když mi bylo ještě dva dny špatně, v hlavě to jelo dál. Měl jsem pocit, že jsem selhal.

Martin, můj svěřenec, zaběhl skvělých 46 km. Měl jsem z něj radost. Jen nebyla tak čistá, jak by měla být. Moje hlava si jela svoje.

Nakonec jsem to ale přijal. Ne jako selhání. Spíš jako upozornění.

Občas je lepší tělu dát odpočinek, než ho tlačit do něčeho, na co zrovna není připravené.

Tohle jsem si potřeboval zažít.

Závěr?

Tahle výzva mi nedala další splněný závod, ale zkušenost. A ta má někdy větší hodnotu.

Závodů bude ještě dost. Další je 14. 2.
Uvidíme.

Tentokrát už budu poslouchat víc, než jen ambice.