Když ULTRA, tak v 17ti. Moje cesta k první 12hodinovce

Sedmnáct let. Žádný trenér. Žádná zkušenost s ultra. A přede mnou dvanáct hodin v kopcích. Takhle to začalo.

Proč zrovna ULTRA?

Dlouho jsem chtěl něco, co mě donutí si sáhnout na dno.

Ne další závod, kde zaběhneš, co umíš a jedeš domů. Něco většího. Něco, co ti ukáže, kdo doopravdy jsi, když ti odejdou nohy a zůstane jen hlava a morál.

Horské ultra závody jsem sledoval měsíce. Četl jsem závodní reporty, díval se na videa, představoval si ten moment, kdy tělo řekne dost a ty řekneš ne.

Ale neběžel jsem žádné. Byl jsem mladý a nechtěl jsem si ničit tělo ani šanci se dál zlepšovat.

Z ultra jsem nikdy neměl strach. Jen respekt.

A pak přišla Rusava. Noční 12hodinovka. Čtyřkilometrové kolo, které točíš celou noc dokola. Relativně bezpečné, protože pomoc je vždycky blízko, kdykoli můžeš odstoupit.

Byla to moje šance ultra ochutnat. A zjistit, kde jsou mé limity.

👉 Jak vypadala samotná noc? Přečti si tady.

Co jsem měl v nohách na startu

Na startovní čáře stál sedmnáctiletý kluk, který běhá konzistentně něco přes rok. Poslední měsíc před závodem jsem měl nejvyšší objemy v životě a největší priorita byl trénink a výživa.

Do závodu jsem ale nešel úplně stoprocentní. Lehké potíže s achilovkou a kotníkem mě provázely už před startem. Přesto mě neodradily od toho postavit se na čáru a zkusit, kam až se můžu dostat.

Zpětně vím, že prevence zranění si zaslouží víc pozornosti, než jsem jí dával.

Shrnutí výchozího bodu

• Objem tréninku (poslední 2 měsíce): cca 73 hodin
• Nejdelší závod do té doby: 33,3 km / 1000 m+ (4:01)
• Odběhnutých závodů: 14
• Nejdelší běh: 3hodinová hoblovačka jednoho kopce
• Silná stránka: vytrvalost a nastavená hlava
• Slabá stránka: nedodržování tréninků

Jak jsem trénoval (realita, ne ideál)

Kdybych měl svůj trénink zpětně popsat jedním slovem, bylo by to střídmě. Tréninky nebyly ani špatné, ani nesmyslně těžké. Byly hlavně dlouhé – stejně jako závod, na který jsem se chystal.

Do toho jsem dokončoval autoškolu a končil školní rok, takže vnějších stresorů bylo víc než dost. Není se proto čemu divit, že jsem tréninkový plán nedodržoval stoprocentně.

Postupně se navyšovaly týdenní objemy, ale tělo často nedostávalo takovou regeneraci, jakou by si zasloužilo. Přesto jsem se pohyboval zhruba kolem 60 km týdně, které jsem většinou nabíhal hodně specifickým způsobem – jednoduše jsem točil jeden kopec pořád dokola, klidně i dvě hodiny.

Tyhle tréninky jsem běhal v nízké intenzitě, dlouho a bez honění tempa.

Proč jsem přestal honit kilometry a přešel na trénink podle času? To je téma na celý článek.

Měly jednu obrovskou výhodu: byly maximálně podobné tomu, co mě čekalo na závodě. Nasbíral jsem díky nim jak výškové metry, tak čas v zátěži.

Zásadní prioritou celého tréninku ale nebyly kilometry. Bylo to naučit se jíst a strávit co nejvíc času na nohách v kopcovitém terénu.

Jak jsem doplňoval energii

Výživu na závod jsem pojal poměrně zodpovědně. Zpětně ale vím, že by si zasloužila větší řád a systém. Nešlo o to, že by něco nefungovalo, spíš jsem se mohl vyhnout zbytečným výkyvům.

Z tréninků jsem měl dobře vyzkoušený ionťák, gely, gumové bonbony, flapjacky i čokoládové tyčinky. Všechno mi sedělo už během přípravy, takže jsem věděl, že tímhle směrem nešlápnu vedle.

Ionťák byl základ. Pil jsem ho poctivě už od začátku závodu a za celých 12 hodin jsem neměl ani jednou křeče, což beru jako jasný signál, že hydratace a minerály fungovaly. Co bych ale udělal jinak, je systematičtější doplňování sacharidů – jíst víc a pravidelněji.

Kofein jsem vědomě vynechal. Mám vyzkoušené, že mi na žaludek nedělá dobře. Věřím ale, že pro někoho, kdo je zvyklý pít kávu, by mohl v noci sehrát důležitou roli.

Co jsem během závodu jedl a pil

• voda
• ionťák
• gumoví medvídci
• gely (Carbosnack – Nutrend)
• flapjacky (Nutrend)
• Knoppers tyčinky

Vybavení bez kterého bych 12 hodin nepřežil

Na dvanáct hodin „pekla" jsem nesl všechno v běžecké vestě z Decathlonu. Voda, jídlo, náhradní baterky do čelovky a pár drobností navíc. Včetně toaleťáku – kdyby se tělo ozvalo v ten nejméně vhodný moment.

Hůlky. Bez nich by to podle mě nešlo. Koupil jsem nastavitelné z Amazonu a svou práci odvedly perfektně. Ve výstupech šetřily svaly, v sebězích ulevily kloubům. Jeden z nejlepších nákupů k závodu.

Čelovka - Petzl. Vydržela celých 12 hodin na jedny baterky. Nemuset řešit výměnu uprostřed noci? Obrovská psychická úleva.

A jedna věc, kterou jsem do té doby nikdy nedělal – vazelína na nohy. Specifická vůně, ale za celý závod ani jeden puchýř.

Hlava - největší držák noci

V dlouhých závodech má obrovskou část úspěchu na svědomí hlava.
Tu jsem měl natrénovanou. A stejně přišly momenty, kdy to prostě nešlo.

Jenže pokaždé jsem se zvedl.
A šel znovu dřít do té samé, známé tmy.

Začátek byl v pohodě. Achilovku jsem sice cítil, ale nijak mě neomezovala.
Po pár hodinách přišly prázdné nohy. Síla mizela a jediný, kdo to celé držel pohromadě, byla hlava.

Ke konci se přidal nárt.
Každý krok bolel. Každý došlap byl nepříjemný.

A přesto jsem pokračoval dál.
Ne díky nohám. Ale díky hlavě.

Z dokonalého závodu si nic nevezmeš

Sice jsem skončil 2. v kategorii a za celou noc naběhal 58 km s 3000 m převýšení, ale stejně jsem udělal pár chyb, ze kterých je třeba se poučit.

A proto ti řeknu:
Co bych udělal jinak?

1. Víc bych dodržoval tréninkový plán, který jsem si nastavil. Ne ho mít jen napsaný, ale skutečně se ho držet. Věřím, že by mi to pomohlo k lepšímu výsledku.
2. Poslední dva týdny bych kladl mnohem větší důraz na regeneraci. Snížil bych objem, ubral zátěž a dal tělu dostatek času na odpočinek.
3. Zařadil bych víc intenzivních tréninků. Ne kvůli číslům na stravě, ale abych byl rychlejší a dokázal během závodu lépe pracovat s tempem.
4. Nastavil bych si jasný nutriční plán a plán kol. Šel bych víc cíleně po výkonu, ne stylem „nějak to odběhnu“. Právě proto jsem si na další závody sepsal přesný protokol.
5. Zvolil bych běžecký pás místo vesty. Menší zátěž, větší volnost – a přitom pořád dostatek všeho potřebného.
6. Zajistil bych lepší support. Skoro celou noc jsem byl sám a na občerstvovačce jsem trávil zbytečně moc času. Člověk, který by mi každé kolo podal přesně to, co potřebuju, by mi hodně pomohl.

Co může dát ULTRA tobě?

Když dokážeš něco fakt těžkého, začneš si sebe víc vážit.
Uvědomíš si, čeho jsi doopravdy schopný.

Ultra tě vykopne z komfortu.
Takovým způsobem, že tě srazí na zem a nechá sedět s otevřenou pusou.

I ty bys měl něco takového zkusit.
Nemusíš hned běžet dvanáctihodinovku.

Stačí začít. Přihlásit se na delší závod, než na jaký jsi zvyklý. Vyběhnout kopec, i když se ti nechce. Zůstat venku o hodinu déle, než ti říká hlava.

Protože jednoho dne, až se ohlédneš, uvidíš tu dlouhou a těžkou cestu, kterou jsi prošel.

A budeš si sebe vážit.

Poď si naložit. 💪 #naložsi