Spartan Trifecta Weekend: Tři závody. Jeden víkend a jasný plán

Většina lidí jezdí na Lipno za odpočinkem.
Slunce, voda, drink v ruce, maximálně procházka po promenádě.

Jenže pro nás sparťany má tohle místo jiný význam.
Sjezdovky, co v zimě dávají radost z jízdy lyžařům, nám na podzim dávají křeče, bolavá kolena a pálící stehna.

Lipno pro mě není dovolená.
Je to výzva.

Konec školy. Jedeme na to

Jakmile zazvonilo poslední školní zvonění, sbalil jsem se a zamířil do Havlíčkova Brodu.
Tam mě nabral můj tým – rodiče.
Dva lidi, bez kterých bych ten víkend nedal.

Za tmy jsme dorazili na ubytování.
Z okna jsem viděl Lipno a nad ním vrcholky hor.

Krásný pohled.
A zároveň připomínka toho, proč tu jsem.

Nepřijel jsem jen závodit. Přijel jsem vyhrát.

Aby to ale nezůstalo jen u slov, měl jsem s tátou připravený závodní protokol – přesný plán, co jíst, pít a jak regenerovat.
První krok? Protein a spánek.

První závod – Super

Ráno jsem se probudil svěží.
Cítil jsem, že dneska to sedne. Ten zvláštní klid, kdy víš, že je to tvůj den.

Snídaně podle plánu. Ledová sprcha. Za tmy na registraci.

Rozehříval jsem se výběhem na první sjezdovku a cítil sílu v nohách i v hlavě.
Přesně jak stálo v protokolu.

Start

Na startu jsem si stoupl dopředu – vedle svého soupeře.
Popřál jsem mu hodně štěstí a čekal.

3... 2... 1... START.

Nervozita zmizela.
Jen já, trať a cíl.

Běžel jsem si svoje tempo. Nevadilo mi, že mě někdo předbíhá.
Věděl jsem, že pokud to napálím hned, spálím energii, kterou budu potřebovat později.

Na vrcholu sjezdovky jsem se dostal do top 3.
Začal jsem stahovat druhého. Hecnul jsem se – a v seběhu ho předběhl.

Kopec za kopcem

Držel jsem tempo s prvním běžcem.
Kopec za kopcem. Překážka za překážkou.
Nohy pálily, ale hlava nepovolila.

Na tohle jsem trénoval měsíce. Teď stačilo vydržet.

Poslední seběh jsem letěl jako o život.
Podíval jsem se za sebe – nikdo.

Je to tam.

Táta křičí: „Pepajzzz, jsi první!"
Já zařvu a padám na zem.

Jeden závod hotový.
Teď rychle doplnit všechno podle plánu – a za dvě hodiny znova do boje.

Tož jedeme.

Druhý závod – Sprint

Hned po převzetí medaile jsem musel na start.
Věděl jsem, že tohle už nebude pohoda.

Tělo bylo ještě zakyselené z předchozího závodu.
Pomohl ionťák a pár rychlých sacharidů, ale hlavně jsem věděl jednu věc:
Právě přijel můj hlavní soupeř. Odpočatý a připravený vyhrát.

Z euforie jsem spadl zpátky do reality.

Boj s tělem

Nohy bolely. Ale šel jsem do boje.
Každý kopec pálil jak nikdy předtím.
V sebězích mi hořela stehna.

Měl jsem ale jednu výhodu – znal jsem trať.
Věděl jsem, kde to pustit a kde zpomalit.

I tak to tentokrát na první místo nestačilo.

A víš co? Byl jsem za to rád.

Z výhry se člověk moc nenaučí.
Jen prohra tě donutí zamyslet se, co můžeš příště udělat líp.

Možná jsem mohl běžet rychleji. Možná jsem mohl jeden kruh přeskočit.
Ale to už nezměním.

Jediné, co můžu, je se z toho poučit – a být příště silnější.

Večerní rutina

Po závodech jsem se šel vyklusat.
Aspoň trochu rozhýbat nohy a zpracovat laktát.

Před spaním protažení s mamkou, masáž, sauna.
K tomu kvalitní večeře se suplementy – přesně podle plánu.

Rozsekaný, ale spokojený jsem padl do postele.

V hlavě mi ale běžela jediná myšlenka:
„Jak sakra zítra zvládnu Beast?"

Odpověď byla jasná – to se uvidí ráno.
Ale jestli mám prohrát, tak rozhodně ne bez boje.

Třetí závod – Beast

Ráno bylo peklo.
Každý krok bolel. Tělo křičelo, že má dost.

Mamka mě uklidňovala historkami z házené.
Prý to taky mívala, ale jakmile se rozběhnu, bude dobře.

Měla pravdu.

Po registraci jsem si dal rozklus a cítil, jak se to pomalu láme.
Nebyla to hitparáda, ale šlo to.

Vzal jsem si vodu, ionťák, gely, gumídky – všechno podle plánu.
Nejtěžší závod víkendu. BEAST.
To, na co jsem se připravoval dva roky.

Nemám co ztratit. Dám do toho všechno.

Start

3... 2... 1... JEDEME!

První kopec v klidu.
Držím se v čele, dýchám, vnímám tělo. Bolest. Rytmus.

Bolí to, ale přesně to jsem chtěl.
Ten pocit, že už nemůžeš – a přesto běžíš dál.

Krize

A pak to přišlo.

Nohy prázdné. Dech těžký. Zpomaluju.
Oštěp... nádech, výdech... minul.
Třicet angličáků navíc.

Seběhnu z kopce, otočím se – a vidím soupeře, který startoval deset minut po mně.

„Kurňa. Je to v háji. Doběhne mě."

Ale místo, aby mě to položilo, něco se ve mně zlomilo.

Přesně kvůli tomuhle jsem tady.
Kvůli bolesti. Kvůli tomu, abych zjistil, kam až můžu zajít.

Rozběhl jsem se.
V hlavě mi hučelo: „Seš mašina. Seš neskutečná mašina. MAKEJ!"

Cíl

Závěrečný seběh pálil.
Ale ten pocit v cíli... neuvěřitelný.

Mám to.
Nemožné se stalo skutečným.

Druhé místo.
A víš co? Příště přijdu silnější.

Co mi dal tenhle víkend

Tři závody. Tři medaile. Jedna obrovská lekce.

Uvědomil jsem si, že tělo je neskutečný stroj.
Ale hlavní motor je hlava.

Když si řekneš, že to zvládneš – a na 100 % tomu věříš – tak to zvládneš.

Tenhle víkend mi dal víc než jen vítězství.
Dal mi motivaci makat dál a potvrdil, že bez podpory to nejde.

Díky mami. Díky tati.
Bez vás bych nedokázal nic z toho.

Chceš vědět, jak jsem to celé přežil?

Celý víkend jsem jel podle svého závodního protokolu.
Přesný plán – co jíst, pít a jak regenerovat mezi závody.

A fungovalo to.

Teď ten protokol sdílím.
Najdeš v něm všechno, co jsem jedl, pil a dělal během závodního víkendu, abych udržel tělo ve hře.

👉 Jestli tě čeká náročný závod, tenhle protokol chceš mít v ruce.

STÁHNI SI ZÁVODNÍ PROTOKOL →

A co ty?

Máš před sebou výzvu, na kterou se chystáš?
Nebo ji pořád odkládáš?

Nemusíš hned na Trifectu.
Stačí první krok. Jeden závod. Jeden kopec.

Tož pojď – nalož si to taky. 💪

#naložsi se mnou