MČR v OCR 2025 mě rozsekalo – a stejně bych do toho šel znova
Bolest, vztek, euforie. A ten moment, kdy chceš všechno vzdát – ale stejně to dotáhneš. Takový bylo moje MČR v OCR. V tomhle článku tě vezmu přímo do závodu. Bude to bolet.
Pot, slzy, dřina… a zážitek na celý život
Opuchlé ruce, rozedřené dlaně, únava a hlava, co mi šeptala: „Už dost...“
Tak nějak vypadal můj den na Mistrovství ČR v OCR 2025 v Chomutově.
Ale víš co? I přes všechno to peklo to byl jeden z největších zážitků v životě.
A teď ti o tom povím všechno – jak to bolelo, proč jsem to skoro vzdal a co mě nakonec dotáhlo do cíle.
Co je MČR v OCR a proč to není žádná procházka lesem
OCR = Obstacle Course Racing.
MČR = Peklo na trati, který pořádá ČAPS (Česká asociace překážkových sportů).
Spojí ti do jednoho závodu to nejdrsnější z Gladiatoru, Fénixe, Predatora a dalších.
Výsledek?
Překážky, co ti dají facku hned na startu a pak ti ji zopakují na vzdálenosti 12,6 km ještě 29x.
Trasa 12K a pravidla, co ti setnou náramek
Teď něco k pravidlům. To je asi nejzajímavější část, protože tenhle závod je v Česku unikát.
Dostaneš 3 náramky. Každý znamená šanci.
Každou překážku, co nedáš, tě „odmění“ ustřižením jednoho z nich.
Ztratíš všechny? DNF. Game over.
Já šel hned na začátku dobrovolně na betonovou kouli – těžká jak moje motivace v půlce trati – ale díky ní jsem dostal extra čtvrtý náramek. A ten se mi později hodil.
Trénoval jsem celý rok. A stejně jsem dostal přes držku
Tenhle závod byl jeden z těch větších v mé sezóně 2025, a proto jsem na něj trénoval skoro celý rok.
Před samotným závodem jsem absolvoval jeden tréninkový – Gladiator v Hradci Králové – kde se mi nepodařilo dostat na bednu kvůli silné konkurenci.
Asi měsíc a půl před závodem jsem začal zařazovat hodně rychlé tréninky a kopce, abych si zvykl na vyšší tempo.
Myslel jsem si, že na bednu mi bude stačit běžecká forma a dost jsem podcenil překážky.
No... a podle toho to taky dopadlo.
Ale k tomu se ještě dostanu.
Máš raději audio verzi článku? Poslechni si ho.
Den před závodem – nervy jak před maturou
Ráno jsem si dal svižnější klus v kopcích kolem Kadaně, kde jsme byli ubytovaní.
Odpoledne jsme se prošli do centra města a jinak už jsme nic extra nedělali.
Já se snažil soustředit na závod – hlavně si zapamatovat trasu a pořadí překážek, ze kterých jsem měl už teď docela hrůzu.
Večer už jen jídlo, protažení a spánek.
Byl jsem nervózní a trvalo mi, než jsem usnul.
START! A hned dvě chyby
Už ráno jsem byl nervózní a moc jsem toho nesnědl – první chyba dne.
Bylo docela horko a ani jsem extra nepil – druhá chyba.
Stihl jsem si ještě projít nástupní překážky a těsně před startem už jsem se jen rozběhal a rozhýbal.
3...2...1... START!
Jdeme na to.
První překážka, první chyba
Betonová koule – těžká jak moje očekávání.
Získal jsem extra náramek. Ale taky první nervózní bublání v břiše.
První kilometry šly, ale pak přišel kopec s polenem.
Dobrovolnice mi podává špalek a říká:
„Tři kilometry s tímhle.“
Já si myslel, že vtipkuje.
Nevtipkovala.
A tam začalo moje mentální peklo.
Chtěl jsem to vzdát
Kopce, horko, poleno, bolest břicha, pálící ruce.
Chtěl jsem to zabalit.
V duchu jsem už ležel někde ve stínu.
A pak přede mnou běžel kluk z mojí kategorie.
A ve mně to cvaklo.
„Tak co, vzdáš to? Kvůli břichu? Kvůli jednomu polenu? Ne, kámo. Teď si teprve na 40 %. Zbytek najdeš, věř mi.“
Zlom. A závod začíná nanovo
Dohnal jsem ho.
Běželi jsme spolu.
Každý krok bolel, ale už jsem v tom byl.
Na překážkách byl lepší – ale já měl nohy.
A hlavu. A motivaci.
Od druhé půlky jsem šel na krev.
Tlačil tempo, ignoroval bolest.
Ve stoupání jsem ho předběhl.
A v tu chvíli začalo totální peklo.
Bedna v nedohlednu
Dlouhá běžecká pasáž.
Náznak nevolnosti. Otáčím se, jestli mě nedohání.
A pak: jo, dohnal.
Na překážce jsem to podělal.
Spadl jsem.
Neměl jsem sílu dál s ním závodit.
Ale nezlomilo mě to. Hlavně dokončit závod!
Poslední překážky
Low rig, ručkování, pásy – a moje předloktí nateklé jak balónky.
Musel jsem si je masírovat mezi překážkami, abych se vůbec udržel.
Hlava chtěla skončit. Tělo křičelo ne, ale já jsem bojoval dál.
Poslední překážky jsem musel absolvovat vícekrát, protože jsem pořád padal.
Cíl! A pocit vítězství, i bez medaile
Po dvou kolech se sandbagem jsem prošel cílovou bránou.
Zničený. Zpocený. Na dně.
Ale šťastný.
Na bednu to nestačilo, ale vítězství to bylo.
Vítězství nad sebou.
Co jsem si odnesl?
👉 Nepodceňuj překážky
I když se cítíš silný po běžecké stránce, můžeš na nich ztratit spoustu času a energie.
Překážky si zaslouží trénink a respekt – a to dlouho před závodem.
👉 Jez a pij
Hydratace a strava před i během závodu nejsou detail – jsou to základní pilíře výkonu.
Běhat s bolestí břicha není žádná sranda – a může tě to stát celý výsledek.
👉 Opři se o lidi
Rodiče. Kámoši z týmu. Ti, co už doběhli a přišli mi fandit. Podpora u překážek.
Bez nich bych to nedal.
Na závěr
Zážitek nemusí být vždycky pozitivní.
Hlavní je, že je intenzivní.
Díky všem, co tam se mnou byli.
A tobě, kdo to dočetl až sem.
Nalož si taky.
#naložsi ❤️
