V tomhle článku se dozvíš:

• kam jsme šli,
• jak jsme si to užili,
• co všechno jsme zažili
  ...a proč to stálo za to.

Je to navazující díl, takže jestli jsi ještě nečetl 👉 Jak jsme si naložili výzvu a batohy, mrkni nejdřív tam. Ať víš, odkud vítr vane.

Den 1: Ze školy rovnou do hor

Celý den zavření ve škole. Hlava jak balón. Nohy už chtějí pryč.

A pak šup – dlouhá cesta vlakem do Ramzové, kde to všechno začalo.

Makča se hned převlíkla v hospodě. Anička se podívala na můj ultralehkej batoh a zeptala se:

„To jako fakt neseš všechny věci v tomhle?!“

Jo. Nesu.

A hned jsme začali stoupat. Prudce. Bez rozcvičky. Na Šerák.

Bylo to asi to nejdrsnější stoupání z celého výletu. Ale jinak to nešlo – museli jsme se dostat na hlavní hřeben Jeseníků.

Po cestě jsme se smáli, fotili, povídali. Všichni plní energie. Jen Anička ke konci u Obřích skal trochu trpěla. Tam jsme potkali Romana – běžce ultra závodů, co chtěl spát přímo na skalách.

Dali jsme řeč. O závodech. O spaní venku. O radosti z pohybu.

Na Šeráku nás čekalo zasloužené pivo a kofola. A v chatě kytara. No tak co asi?

Zahrál jsem pár písniček. Číšník mi za to podal pivo zadarmo.

Malá věc, ale potěší.

Večer jsme dorazili až na Červenou horu. Kaplička už byla plná, takže jsme vytáhli celtu.

Pět lidí pod jednu? Challenge accepted.

Nohy nám sice čouhaly ven, ale stejně jsme spali jak dřeva.

Den 2: Čundrácký luxus a noc pod střechou

Ráno nás probudilo sluníčko. Výhled z Červené hory stál za to – rychle jsme dobili energii.

Sbalili jsme věci a vyrazili směr Červenohorské sedlo.
Krátká pauza, něco malého do žaludku… a pak zase do kopce, směrem na Praděd.

Začínalo to být cítit. Únava se pomalu hlásila o slovo, ale drželi jsme tempo.

Cesta byla hezká, ale ještě lepší byla pauza na Švýcárně –
vynikající jídlo, chvilka odpočinku. A chill.

Znovu se objevil Roman. Sedl si k nám. Probírali jsme výbavu, rodinu, sport, život.

Na samotný vrchol Pradědu jsme nešli. Asfalt a davy s kabelkami nás nelákaly.

Z Ovčárny jsme začali poslední opravdový výšlap – na Petrovy kameny.
Místo s atmosférou. Zajímavá historie. Z dálky výhled, který tě na chvíli umlčí.

Pak už jen přesun k Jelení studánce.

Cíl: přenocovat v útulně. A klaplo to. Byla volná. Jen naše.

Uvařili jsme, povídali, smáli se.
A přemýšleli nad tím, jak je někdy málo potřeba ke štěstí.

Spali jsme v podkroví.
Ticho. Sucho. Teplo.
Spánek jako v peřině.

Den 3: Kebab a kaktusy

Ráno bez zimy. To bylo příjemné překvapení.

Sbalit, nasnídat, vyrazit.

Sestup na Čertovu stěnu. A pak hodně prudký kopec dolů.
Anička špatně došlápla – trochu jsme se lekli, ale naštěstí to rozchodila.

Byli jsme už rozlámaní, unavení, ale spokojení.

Nad Vernířovicemi jsme narazili na zvláštní úkaz: telefonní budka plná kaktusů.
Jo, fakt. Kaktusy. V budce.
Vzpomněli jsme si na učitele materiálů, který je miluje.

Pak už jen asfaltka do Losin – poslední úsek.
Vlak už na nás čekal.

Ale hlavně… kebab.

V tu chvíli to byla božská mana.
Usedli jsme, jedli, smáli se a užívali si poslední chvíle výpravy.

Do Šumperka jsme dojeli jako parta, která si fakt něco naložila.
A už plánujeme, kdy si naložíme znova.

Co z toho?

No jo. Bolí nás nohy.
Ale v hlavě je klid.
A dušička si spokojeně přede.

Byli jsme venku.
Bez notifikací.
Bez tlaku.
Jen s tím, co jsme si nesli.

Jestli tě to láká…
Jestli si chceš něco naložit…
Jestli hledáš výzvu, smích, ticho –
čundr jako tenhle ti to dá.

A nezapomeň – tohle byl teprve začátek prázdnin.

Tak si taky něco nalož

Díky, že jsi dočetl až sem.
A jestli tě to chytlo za srdce… někde v horách se možná potkáme.

Přisedni.
Místo u ohně se vždycky najde. 🔥