Jak jsem přežil noční 12hodinovku
Vždycky jsem toužil po pořádné výzvě. Po něčem, co mě převálcuje, převrátí a nechá na dně. A teď stojím na startu zatím největšího závodu svého života. Nemám tušení, co mě čeká. Netuším, jestli to zvládnu. Ale jdu do toho. Naplno.
Běhat do kopce a z kopce. Dvanáct hodin. Pořád dokola.
Ještě před pár lety bych si na něco takového klepal na čelo.
Dneska je to přesně ten typ výzvy, co mě drží hladového.
Výzva, která mi dlouho vrtala hlavou, se konečně měla stát skutečností – na Rusavě. Čekaly mě 4,5 km dlouhé okruhy s víc než 200 metry převýšení.
Dvanáct hodin. Jeden cíl: vydržet.
Trénoval jsem tvrdě a šel si pro to.
👉 Jestli tě zajímá, jak jsem se na to připravoval, mrkni sem.
SHOW TIME
Stojím na startu s jediným cílem: vydržet 12 hodin. Motivovaný a plný energie si poskakuju na startovní čáře a čekám, až se dav přede mnou dá do pohybu.
Tři... dva... jedna... START. V totálním adrenalinu vybíhám do prudkého kopce rusavské sjezdovky a v hlavě mi pořád zní: „Nepřepal to, nepřepal to.“
První kolo bylo na pohodu. Zakecal jsem se s pár závodníky a zároveň se snažil zapamatovat si trať. Bylo ještě světlo, takže se to přímo nabízelo.
Jediné, co mi trochu vrtalo hlavou, byla achilovka na levé noze. Dostala zabrat minulý týden při přechodu Beskyd a zdálo se, že týden nicnedělání tomu zrovna nepomohl.
Super. První problém. Ale vydržím to.
TMA, TUNEL, TICHO
Šlo to dobře. Kolo za kolem, hodina za hodinou jsem se blížil svému cíli. Ale někdy kolem půlnoci, po šesti hodinách běhu, to přišlo.
Prázdno.
Nohy sice pořád šlapaly, ale hlava byla vyčerpaná. Začalo se mi chtít spát. Zkusil jsem si na chvíli lehnout na lavičku u občerstvovačky, ale stejně to nešlo. Tělo bylo rozjeté a mozek rozhozený. Spánek nikde.
Achilovka otupěla a nově se přidal nárt na stejné noze. Paráda.
Nasadil jsem sluchátka, zavřel svět kolem sebe a šel dál.
Začal boj. A to doslova. Monotónnost, tma a ticho. Měl jsem několik hodin naprostý tunel. Viděl jsem sotva pět metrů před sebe a nic jiného neexistovalo. Jen trať, čelovka a bolest.
Začalo to bolet. Ale já nepřestával.
Nejtěžší ze všeho bylo zvednout se z lavičky. Z té jediné světlé bubliny u občerstvovačky a znovu se ponořit do tmy a samoty. Začít další kolo – stejné jako to předchozí a přesto těžší.
Tenhle moment byl možná nejnáročnější z celého závodu.
DRUHÝ DECH
Pak ale přišlo něco jako nový dech.
Nejdřív zpráva, že jsem druhý ve své kategorii. A pak se ke mně přidal jeden mladý běžec. Poslední kola jsme šli spolu. Mluvili jsme, mlčeli, drželi tempo.
Nárt sice pořád trpěl. Tak moc, že jsem už skoro nemohl běhat z kopce. Měl jsem strach, že si něco vážně udělám. Ale bolest se nezhoršovala a to mi dodávalo trochu klidu.
POSLEDNÍ KOLO
Poslední kolo jsem šel sám.
Slunce už bylo vysoko a jeho paprsky mě nabíjely silou, kterou jsem ani netušil, že ještě mám.
Před posledním seběhem jsem si sedl na kořen stromu. Byl jsem vyčerpaný. Nechtělo se mi dál.
Ale bylo to poslední kolo. Poslední kopec.
Sebral jsem všechno, co mi zbylo a doběhl dolů. Uviděl jsem rodiče. A rozběhl se.
Byl jsem šťastný. Vyčerpaný. Ale šťastný.
Běžel jsem do cíle a vůbec si neuvědomoval, co jsem právě dokázal.
V tu chvíli jsem totiž překonal nejtěžší výzvu svého života – nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Běžet celou noc, zatímco všichni z rodiny spí (kromě dědy, který mi celou noc dával podporu a spal v autě). To bylo na hlavu. A právě proto jsem se na okamžik, až se s nimi uvidím, tak těšil.
CÍL
Přeběhl jsem časomíru. Tu stejnou, u které jsem před 12 hodinami vybíhal. Lehl jsem si na zem.
Všechno bolelo. Ale zároveň bylo ticho.
Mamka mě objala a rozplakala se.
Bylo to strašně dojemné.
Já byl prázdný.
Nic ve mně nezbylo.
A přesně proto jsem tam šel.
DÁL ZA SVÝMI SNY
Další cíl v mém životě je za mnou.
Za dvanáct hodin jsem naběhal 58 kilometrů a nastoupal přes 3000 výškových metrů.
Tahle výzva mě utvrdila v tom, že lidské tělo dokáže neuvěřitelné věci. Ale hlavní motor? Hlava.
Ten pocit, když zvládneš něco, co ti ještě před pár lety připadalo jako čirá šílenost, je prostě nepopsatelný.
Začneš si sám sebe víc vážit.
A hlavně – začneš přemýšlet jinak:
„Když jsem zvládl tohle… co dokážu příště?“
Kde leží hranice lidských možností?
To bych rád zjistil.
A CO TY?
Co tě drží v hlavě už delší dobu?
Co bys chtěl zkusit, ale pořád to odkládáš?
Nemusí to být hned 12 hodin v kopcích.
Stačí první krok.
👉 Zvedni se. Vyjdi ven. Dej si jednu věc, která tě trochu protáhne.
Možná zjistíš, že to půjde dál, než sis myslel.
NALOŽ SI TAKY
A klidně mi napiš, co sis dneska naložil ty.
Fakt mě to zajímá.
#naložsi se mnou
Máš raději audio verzi článku? Poslechni si ho.
