3. Za hranici komfortu - Když tě první kopec vytrestá

Můj první sky v roce 2026

Bordovice Winter Race pro mě nebyl jen další závod. Bral jsem ho jako test. Zkoušku toho, kde teď opravdu jsem a co musím zlepšit, abych na LHUT Supersky přijel připravený.

Trať? Jeden kopec. Nahoru. Dolů.
16 km a 600 metrů převýšení. Formát, který bolí a který se podobá mému hlavnímu cíli sezóny.

Proto jsem se rozhodl jít all in. Žádné šetření. Chtěl jsem vědět, kde mám rezervy. A kde mě to zlomí.

Na start stopem?

Ráno bylo klidné. Cítil jsem se dobře a žaludek z minulého týdne byl konečně v pohodě.

👉 Jak jsem běžel minulý týden a nedokončil kvůli žaludku - článek tady

Nasnídal jsem se a vyrazil na zastávku. Jenže autobus nikde.

Potřeboval jsem se dostat do Zlína, kde mě měl vyzvednout Martin. Čas běžel. Autobus stále nikde. Začal jsem být nervózní.

Když konečně přijel, měl 15 minut zpoždění. Přestup? Samozřejmě jsem ho nestihl.

A teď stojím někde mezi poli a přemýšlím, jestli se na tenhle závod vůbec dostanu.

Zkusil jsem zvednout palec.

První auto zastavilo. Paní mě hodila do Otrokovic.

Brutální štěstí.

Tohle mě stálo závod

Cesta se teda podařila. Teď už ale jdeme na to.

I když byl tenhle závod „jen“ tréninkový, chtěl jsem jít all in a zjistit, co zvládnu a na čem musím zapracovat.

Start byl tvrdý. Po krátkém, rychlém rozhodnutí jsem se asi 200 metrů od startu posunul na 2. pozici. Držel jsem si od prvního lehký odstup a jel si svoje tempo. Možná ale trochu víc, než jen „svoje“.

Přišlo první hodně ostré stoupání. Mlha, mokro, nic jednoduchého. Pořád jsem se držel, ale slyšel jsem, jak soupeři za mnou zmenšují rozestup.

Přepálil jsem to. Co jsem si myslel? A co teď.

Nechal jsem je proběhnout a propadl se na 4. místo. Tempo jsem držel, ale běžel jsem už hodně na hraně. Cítil jsem, že ještě můžu, ale kopec si začal brát svoje. Kluci přede mnou se postupně vzdalovali.

Před vrcholem jsem běžel sám a soupeři mi zmizeli v mlze. Začal boj hlavně sám se sebou.

„Jak jsou daleko?“ ptal jsem se dobrovolníka na check pointu.
„Asi minuta,“ odpověděl rychle.

Teď nebo nikdy. Makej.

Dolů jsem běžel co to šlo. Dřel jsem a snažil se je stáhnout. Po pár kilometrech rychlejšího tempa mi začala tuhnout stehna a když se ke konci terén zvedl, přidaly se i hamstringy. Bolelo to, ale držel jsem tempo dál.

Poslední technický seběh, cílová rovinka a konec. Dal jsem do toho všechno a s rozsekanýma nohama doběhl celkově pátý.

Co jsem si z toho vzal?

Tenhle závod byl fakt pěkný. Počasí nám sice úplně nepřálo, ale i tak jsem si ho užil naplno.

Mám pocit, že si postupně skládám vlastní skládačku toho, co a jak trénovat pro maximální výkon. A tenhle výkon bych zařadil mezi svoje nejlepší. Zároveň ale vidím, že je pořád co zlepšovat.

Co jsem si ze závodu odnesl a co může pomoct i tobě?

• Jít all in hned od startu se většinou nevyplácí.
• Dlouhé kopce rozhodují. A vyplatí se na nich systematicky pracovat.
• I když uděláš chybu, závod tím nekončí. Stejně se z toho dá vytěžit maximum.

To poslední je možná nejdůležitější. Přepálil jsem začátek, ale nesložil jsem se. Jen jsem zvolil jiné tempo a běžel dál.

Jinak všechno fungovalo tak, jak mělo – hlava, výživa, technika seběhů.

Samozřejmě to chce čas a tvrdý trénink. Ale mám pocit, že jdu správným směrem.

Tenhle závod mi nic nevzal. Jen mi ukázal, kde mám být chytřejší.
A to je přesně důvod, proč běhám.

Kvůli tomu, že pokaždé odejdu o něco silnější – fyzicky i v hlavě.

Další kapitola Za hranicí komfortu je za mnou.
A ta další už se blíží. Ještěd sky race coming soon...