1. Za hranici komfortu - Víc než jen závody
Vítám tě v nové sérii Za hranici komfortu. Během sezóny 2026 tu budu psát o svém tréninku, cílech a rozhodnutích, která k nim vedou. Nejen o tom, co se povedlo, ale i o pochybnostech a momentech, kdy správný směr není jistý. Tento rok bude jízda. Tak se pojď podívat co se skrývá za hranicí komfortu.
Proč za hranice komfortu?
Kdy ses naposledy dostal za hranici svého fyzického komfortu?
Já naposledy na svém prvním ULTRA. Bolelo to, ale dalo mi to hodně a hlavně jsem zjistil, čeho je moje tělo schopné, když mu dám čas a prostor. Právě v tomto duchu jsem se rozhodl přistoupit k tréninku, běhání i celé sezóně 2026. Tak pojď se mnou.
Chci si vyzkoušet, kam se dokážu posunout skrze několik konkrétních cílů, kterými tě v tomto článku provedu. Postupně se taky dozvíš, jak se k nim chci dostat, jak přemýšlím o tréninku a co všechno s tím souvisí.
Teď už ale pojďme na věc. Tohle je začátek cesty za hranici komfortu.
LHUT super sky - Ne finále ale cesta
Řeknu to na rovinu. Spartany mě už tolik nenaplňují. I když budou navždy tvořit velkou část mého běhání, rozhodl jsem se postupně přejít na čistý trail. Právě ten mě dlouhodobě láká a vím, že je to cesta, která mě jednou dovede i k ultra závodům.
Jako první velký cíl sezóny 2026 jsem si proto vybral MČR juniorů ve skyrunningu na LHUTtu. A chci vyhrát.
Čeká mě brutální nálož. Patnáct kilometrů a devět set metrů stoupání v technickém a kamenitém terénu Lysé hory. Nebude to vůbec sranda. Přesto – nebo právě proto – jsem rozhodnutý udělat maximum, abych se dostal za hranici komfortu a zjistil, co všechno je v tu chvíli možné.
Tenhle závod beru hlavně jako oslí můstek k větším projektům a závodům do budoucna. Není to konečný cíl. Ale to nic nemění na tom, že na start půjdu s jediným záměrem, podat nejlepší výkon, jakého jsem schopný.
Vlastní padesátka - Hlavní nálož
Běhat ultra chci. To už vím. Ale chci k němu dojít pomalu a s rozumem. Nechci do něj skočit po hlavě a bezmyšlenkovitě. Láká mě nepohoda, bolest a pot, ale stejně tak příroda a dobrodružství, které přináší nové zkušenosti a hlubší poznání sebe sama.
Proto jsem se rozhodl, že v září poběžím svou vlastní padesátku.
Naplánuju si trasu za barákem. Padesát kilometrů a zhruba tři tisíce metrů převýšení. Hlavním cílem bude zvládnout ji pod sedm hodin. Ne jako závod s ostatními, ale jako zkoušku tempa, hlavy a systému, který si postupně stavím.
Tohle je pro mě hlavní cíl sezóny. Velký krok dopředu a test všeho, co jsem se zatím naučil.
Ultra už jsem jednou zažil. Vím, jaké to je zavřít se na dvanáct hodin do sebe a makat. Kopec za kopcem. Kilometr za kilometrem. Krok za krokem. Není to příjemné a bolí to. Znám chyby, které jsem tehdy udělal a vím, co chci v přípravě udělat jinak. Hlavně ale znám svoje tělo líp než kdy dřív. A právě proto do toho jdu.
Pepo, ale proč všechno tohle?
Upřímně. Baví mě trénink. To, že jsi v přírodě a venku sám se sebou a se svými myšlenkami. Je to až meditace. Poznáš svoje tělo i hlavu. Tohle mě baví. Je tu ale něco ještě hlubšího.
Hodně lidí tohle asi nepochopí, ale mě prostě baví ta cesta. Nastavíš si cíl a jdeš si za ním. Skrz všechno. Ten pocit, že děláš něco proto abys byl lepší. Ne pro ostatní, ale pro sebe. Abys zjistil, čeho jsi schopný a co všechno dokážeš.
Ten progres je jako droga. Zvládnul jsem tohle, tak co je další. Myslel jsem si, že to nedám. A dal jsem to. Kde je teda ta hranice.
Chci ji najít.
